Army run 2015 – aneb sáhla jsem si na dno nebo se dostala do ráje?

3. července 2015 v 22:07 | mmt |  Aktuality

Trošku se vám více přiblížím. Kdybyste mě neznali a viděli mě v dálce na ulici šíleně tancovat, řeknete si, že jsem pěknej magor, pokud byste mě znali, řekli byste si, že ke mně přiletěla vosa. :) Plavat v bahně a jíst hmyz, tedy není či nebývala moje parketa. Ale….

Když jsem loni v březnu (15 měs.po porodu) viděla fotky kamarádky Jany z podobné akce jako je Army run, řekla jsem si, že příští rok do toho musím jít s ní, že tohle prostě musím zažít. Už začátkem března mi pak psala o Army run, že se přihlásila na 16 km. Výběr byl totiž z 10 a 16 kilometrů. 16km? To nedám. Jana chodí na Hardcore kruháče a tak jsem se rozhodl, že půjdu s ní a pokud to přežiju na pohodu, dám s ní těch 16km. Přežila jsem v pohodě. :) Přihláška na 16 km a více jak 30 překážek byla zaplacena už v březnu.

Plánovala jsem si velkou sportovní přípravu. Byla jsem přesvědčená, že na závodě vyšplhám i na lano. Už začátkem dubna jsem se snažila v práci šplhat a ručkovat. Na Hordcore kruháči jsem byla celkem 4x, tahají se tam pneumatiky a takový blbiny, příprava by to byla určitě "nezdravě vhodná", ale nestíhala jsem a tak cvičila doma své zdravotní cvičení zaměřené na HSS, zpevnění kloubů, axiální napřímení, funkčnost pohybu, vnímání těla a zpevnění základních kamenů J A snažila se 2 - 3x týdně svižně chodit s kočárkem 7 - 10 km (což miluji). 3 týdny před závodem jsem si zkusila uběhnout 16km, dala jsem 14,5 km, přičemž poslední 3 km byla spíše parodie na běh a následně se přešlo na parodii na chůzi. S rodinkou jsme střídavě od dubna marodili, takže všechna příprava se minimalizovala.

S mužem a synem jsme tedy v pátek 26.6. vyrazili směr Lipno. Místo abychom jeli přes Tábor a ČB, navigace usoudila, že mnohem větší zážitek bude nás vzít přes všechny vesnice a na místo dorazit za 3 hodiny. S mužem nám to nevadilo, příroda je na jihu prostě dokonalá a je stále na co koukat z okýnka, za to prcek z této vyhlídkové jízdy nebyl vůbec nadšený a dával to dost hlasitě najevo.

Když jsme se blížili k cíli, dokonalost přírody se zvyšovala. Nahlas jsem přemýšlela, jak úžasné by bylo nemít povinnosti a žít v těchto lesích. Neřešit kde jsem, kolik je hodin, běžet kam chci a kdy chci, putovat osaměle po lesích. Manžel z mé vysněné idey, ač se snažil usmát, nebyl okouzlen. Uzavřela jsem to s tím, že zítra se to přece stane, zítra v těchto lesích poběžím…jupííííííííííí….. :)

S Janou jsme vybíhaly jako tým Jebánci (to má hlubší význam, než ten, na který to typujete) ve 13:05.

Po snídani začala pomalejší příprava. Oblečení bylo již zvolené - tříčtvrťáky, funkční triko s dlouhým rukávem půjčené od mé sestry a rukavice, které mi před 5ti lety Jana darovala. Účes - hlavně ať mi to nepadá do obličeje, to jak to vypadá, je jedno. Ochrana - laktobacilové tampony, a přelepení citlivých míst na kloubech. Takže jsem kolena přelepila páskou (jako náplastí ale bez polštářků) velmi důkladně, pak lokty trochu a bříška na dlaních (což jsem schovala pod rukavice). A takto vyšňořenou mě muž s prckem odváží do Černé v Pošumaví, což od našeho penzionu bylo asi 8 minut.
Dvě hodiny před startem máme povinnost se přijít registrovat, díky tomu dostávám číslo a čip. Tam se konečně potkávám s Janinou a seznamuji se s jejím přítelem, který vybíhá se svým kamarádem po nás, ve 13:20. Hodinu před startem utíkáme v dešti zpět do auta, abych se mohla najíst - je to má tradiční snídaně o něco větší - špaldové müsli + kokos + chia semínka + posypané kukuřičnými lupínky zalité mandlovým mlékem. Často trpím na hypoglykémii, takže mě nesmí zastihnout hlad.

Je 13:01 a hlásí náš tým ať se připraví na start spolu s dalšími týmy, které vybíhají ve 13:05 na 16 km. Je nás tuším 30 z toho jsme 3 holky. :) Janina přibíhá, jak je u ní zvykem, na poslední chvíli, kdy já už plánuji, jak ji půjdu nechat vyvolat paní uvaděčkou. A je to tady. Všichni odpočítáváme posledních 10 sekund do startu a pak TO začne.

Vybíháme a nepřestáváme se smát. První překážka 3 metrová stěna, Janina mě vyzvedává nahoru a já při přelézání stihnu promyslet, zda se bojím výšek nebo ne. A jooo…trošku jooo :) Janině pomáhá sympaťák z jiného týmu. Obě úspěšně na druhé straně a běží se dál. Bahno nebahno, už v tom jsme až po uši a já se nepřestávám smát.. Po úspěšném přelezení lan (viz foto), mě přechází smích až ve chvíli, kdy už plaveme v ledovém rybníku, kdy je to spíš křečovitý výraz s vykulenýma očima, ale to k tomu všemu patří.

Army run měl 2 zádrhely, které se jim ale nedají vytknout, pač se to prostě stane tu a tam a tak nějak se počítá s tím, že přijde nějaký malý error při tak velké akci, který to všechno nakonec může okořenit. První přišel po plavání. Stála se fronta na tu nejvíc nejlepší překážku. Viz foto (vylezení na věž a sjetí dolů do vody). Ta fronta za tenhle zážitek prostě stála. Kdo nepotřeboval toto prožít a chtěl nahnat čas, hodil si vedle 30 angličáků a pádil dál. My si to s Janinou náramně užily, vyšplhalo se nahoru na věž, chytlo se madel a frrrrr dolů do vody…. ten pád do vody, to bylo tak ledový.

Běží se dál blátem, tuhým blátem, mega blátem, blátem do poloviny stehen. Viz foto (ten můj výraz - takhle jsem se prostě tvářila pořád).

Běží se lesem, do kopce, klikavýma uličkama a je to boží, les voní jak nikde na světě. Je jen malinká, úzká vyšlapaná cestička, z každé strany na nás dýchá les. Je to přesně takový, jaký jsem si to představovala při té mé hluboké myšlence v autě. Ač bych nejraději čuměla jen do stran, musím hlavně koukat pod nohy, vyvrknutý kotník není v žádném mém plánu.

Už si přesně nepamatuji jak šli překážky za sebou. Ale cca:

- Pneumatiková stěna - přibíháme v lese ke stěně svázaných pneumatiky nad sebou. S naprostou hbitostí a elegantností přelézám, až přišlápnu Janině nožku. No stane se, to je adrenalin. :) Ale žádné zranění.
- Paintball - přibíháme v lese k místu, kde nás obdarují helmou od bahna a: běžte holky, budou na vás střílet. Běžíme, běžíme, Janina křičí, dostala to 3x, asi i za mě, já nic :) Odevzdáváme helmy a běžíme dál
- Lezení v mega super bahně pod ostnatým drátem - tohle je moment, který nikdy nezapomenu, zde mě to bavilo nejvíc a mrzí mě, že tahle překážka nebyla ještě jednou, nebo třeba 5x. Vybíháme z lesa na obrovskou louku, začíná se spouštět pěknej slejvák, před námi do kopce asi 200m totálního super bahno, které mělo i prohlubně pro větší obsah bahna. Janina ukleká a já hned za ní, má určitý fígl na toto (který je tajmeství) a já hned opakuji. Škrábnutí o ostnatý drát se koná 2x. Válíme to tam. Bláto na zádech, bláto ve vlasech, v obličeji, všude, úplně všude, do toho prší a prší a já se směju od ucha k uchu, přijde mi, že zažívám jeden z nejúžasnějších zážitků (nevím, zda to nezní ujetě, možná je to tou mateřskou). Vylejzáme a letíme dál, rukavice ztěžkly tou vahou bahna, co nabraly, ale nevzdám se jich.
- Ručkování - sundáváme rukavice a zkoušíme, raz, dva, tři a už nemůžu…seskakujem a házíme 30 angličáků. Letíme dál…
- Nošení klád - prý pro holky ty hubenější a delší klády, jasně, házíme každá svou kládu přes rameno a běžíme okruh, odhazujem klády a frčíme dál…
- Přeházování pneumatiky - pro holky ty užší, aha….užší asi o 5cm, nebo nevim, ale v jednom bych to nezvedla, ani do dneška, společnými silami přehazujem sem a tam, sem a tam…asi 10x
- Přelez přes lanovou zeď - mezi stromy tlusté lana jako síť, to byla taky paráda, s lehčí závratí nahoře, bežíme dál…
- Přelez přes dřevěnou vysokou překážku - vybíháme na velkou a dlouhou louku do kopce, přelejzáme stále s úsměvem, a běžíme dál do kopce, z běhu se stává chůze, kopec je to dlouhý, mírně prší a oběma je nám skvěle, vyprávíme si o bahně, odháním mouchu, když se kouknu na Janinu, má hned kolem sebe dvě, říkám, si jooo….áááá repelend, který jsem si stříkala před začátkem (hhh důležitá předpříprava) asi už přestal působit..hahaha…asi hezky voníme.
- Občerstvení - dostáváme celou flašku, a pijem jak o život, vracíme a zde se rozdělují cesty Civil 10km a Army 16km.. s hrdostí vybíháme po trase Army a uběhnem asi 30 metrů k hloučku dalších čekajících týmů. Zde přichází zádrhelč. 2. Nemůžeme běžet dál, nejsou batohy, čeká se tedy, až auto doveze batohy (holky 10kg batoh, kluci 20kg batoh). Za těch 15 - 20 min se hlouček tronásobně zvětšil. Prší, je nám zima a já se trochu přestávám smát. Poskakuji na místě a snažím se zahřát, přemýšlím o svých močových cestách a ledvinách o tom jaký antibio.se zánětem ledvin dostanu, ale Janina mě probouzí z lehčí deprese: Tohle k tomu přece patří, ztížené podmínky, tohle přece nemá být pohodička. A já se začnu zase usmívat, ale jen do chvíli, kdy se přibližuje transit s batohama. Ted totiž přijde masakr, obrovský náběh na auto, vyrvávání batohů, každý totiž už chtěl běžet, nechtěl stát dál v dešti a čekat, chtěl závodit, chtěl mít dobrý čas, chtěl už vyběhnout… Rvu se tedy mezi bojující kluky, chytnu jednu letmou loktem do nosu,auuu, ale dobrý, držím dva batohy. Bohužel zjišťuji, že jeden 20ti kg a druhý 10. Janina mi pomáhá s 20kg na záda, popruhy dřou do ramen, ale snažím se běžet dál.
- Stěna z klád - s batohama přibíháme ke stěně mezi stromu. Přelézt máme s batohem, po kládách. Haaa…to ať se nikdo na mě nezlobí, ale já se s tim batohem nemůžu ani narovnat, natož lést kolmo vzhůru. Sundávám a přelézám. S pomocí Janiny nandavám army batoh zpět a běho-chůzo pádíme dál…
- Kačer - kačeří chůze s batohem. Tak zde jsem se opravdu zpotila, kotníky i kolena dostaly celkem na prdel, ale věřila jsem jim a v duchu je prosila, ať to zvládnou, zvládly to… běžíme dál… po asi 1km až 2km už nemůžu, batoh mám zařízlí v kostech a měním to s Janinou, beru 10kg a mám pocit že vyletím do nebe, je táááák lehoučký J Běžíme dál…. Asi po 1 km dáváme army batohou pauzu, stěžujem si na těžkost batohu a najednou….. přibíhá zachránce. Sympaťák jako gentleman nám oznamuje, že v další várce přivezly prázdné batohy, které si měly v lese naplnit šutrama… Dává nám tedy svůj, ať si z něj něco vyházíme a přebírá ten 20kg, který správně patří klukům… konstatuje to tím: ty vole… a my opět s úsměvem mu děkujeme za záchranu a vybíháme za ním… ale utkl nám… :)
- Nošení nosítek - vybíháme z lesa na louku, co směřuje do kopce a je na ní celkem velký okruh. S batohama na zádech čapněte nosítko s pytlema (jakože zátěž na nosítku, aby to bylo autentičtější) a udělejte jeden okruh, nám je sděleno. Ok, šlapeme do kopce, Janina ve předu, já vzadu, funíme a já se stále směju, držím v ruce pravý armádní nosítka (doufám), na zádech mám pravý armádní batoh (asi cvičební armádní batoh), šlapu a přemýšlím, zda na těch nosítkách opravdu někdy někdo zraněný ležel, má představa zajde i tak hlubokou, že se nakonec raduje, že nikdo zraněný na našem nosítku neleží a že žádný nepřítel po nás nestřílí…překážka je to ale úžasná a já jsem vděčná, že to zažívám jen takto… nosítka pokládáme a běžíme dál…
- Lukostřelba - paráda, vždy jsem si přála držet profi luk - jako Robin Hoodová (Robin Hood je můj hrdina z dětství, láska byl ale Tarzan). Dostáváme chránič na ruku. Janina první, míří, míří, a nic.. moc nahoru, šíp latí za terč. 20 angličáků, je rozkaz. Jdu na řadu, užívám si tu lehkost toho luku, snažím se profesionálně natahovat šíp dozadu (nikdy jsem to nedělala, takže netuším, jak moc profesionálně nahoru to bylo, ale paní mě trochu navedla), cítím se skvěle, mířím, mířím, pouštím, wooow, šíp letí, letí….a pěkně, až za terč, stejně jako Jana, 20 angličáků platí i pro mě. Bylo to boží.. vybíháme dál…
- Kopec - což asi není překážka, ale bylo to mega náročné, otevírá se před námi výhled na ten největší kopec z celého army runu, s 10kg báglema, šlapeme do obrovského a dlouuuuhého kopce, překračujeme kraví lejna, tajně doufáme, že ty bahna ve kterých šlapem, nejsou lejna spolu s kraví močí, ale kdo ví, to k tomu patří. Snažím se koukat do stran a užívat si ten boží výhled, příroda mi tu stále bere dech. Kopcem je to neuvěřitelný. Pochod jendotlivě za sebou, šlapajících a funících asi 20 lidí s army-baglama, i tento výhled směrem nahoru bere dech…
- Střelba ze vzduchovky - konečně! Kopec vyšlápnut..ufff… před námi holčina míří do terče, mimo řečí je nám sděleno, kdo se netrefí vybíhá kopec (né úplně celý, asi jen 20 m, ale i to je pro naši představu po tom výšlapu, velký trest), chudák holka se netrefila a jde běžet. S Janinou obě doufáme, že se trefíme. Janina míří, míří a cink, je to tam!!! Paráááda… woow. Jsem na řadě, puška není tak lehká jako luk, trochu se mi i klepou ruce, kurňa, jak se tohle drží? Janina mi radí, kam mám koukat, beru na vědomí a mířím, mířím….cink, je to tam. Šutr ze srdce mi spadl a my běžíme s úsměvem dál J Běžíme v lesích, v takových těch hooodně hustých jehličnatých, jak je jehličí v korunách, a dole je sucho, ale voňavo, musíme se mírně krčit, což mi nevadí, pač běžet vzpřímeně s tím batohem mi stejně nejde…
- Ručkování s batohem - no tak to je jako dobrý vtip, tam ani nedosáhnu, bez řečí upadáme na zem, batoh vedle nás a jedem 30 angličáků.. berem bágly běžíme dál.. jdeme… z kopce dolů, auuu, to pěkně bolí kolínka, krpály dolů jsou horší jak nahoru, ale dávám to, v duchu se svým drahým kolenům omlouvám, ale dávají to skvěle, je to velmi strmé, popobíháme, přidržujeme se stromů…uf… kdy už budem dole? - Tohle byla chvíle, kdy jsem vážně chtěla aby tento moment - běh z kopce, skončil… v tuto chvíli jsem se moc nesmála, ale snažila jsem se.. vybíháme z lesa, konečně…. Joooo konec batohů po 6 kilometrech.. s obrovským úsměvem odhazujeme batohy a míříme k další překážce
- Červ - hned p odhození batohu, je o 10metrů dál stánek, další pití, hurá… aha..i jídlo… Pražený červ, nějaká larva… vybírám si asi 2,5 centimetrovou a bez nějakého lamentování chroupu, s mým údivem nechutná vůbec špatně, spíš jako neslanná bramborová chipsa. Mnám… zapíjím energy drinkem a zvažuji, zda si nedat ještě jednu, přeci jen už trošku cítím hlad a to moje tělo dost špatně nese… bohužel jsem moc dlouho lamentovala a zakoukala se na nožičky, asi sto nožiček, očička….fujky…to už si do pusy nedám… Ale překážka splněn a běžíme dál… kousíček od stánku je tu krásná kaplička, uprostřed louky a lesů, naprosto krásná kaplička… no nic běžíme dál…
- Hora ze sena - po 200m je tu výlez na horu na seno a přelez dolů. Vrcho je ve výšce asi 3.panelákového patra. Šplháme spolu s Janinou samy. Když vyleze nahoru objeví se dokonalý výhled, tohle byla chvíle, kdy jsem litovala, že nemám foťák, nalevo hnědé krávy, napravo černé krávy v dálce, lesy, louky, kopce, a já stála nahoře a měl pocit, že se dotýkám nebe, přihrávají mi dost i endorfiny, takže mám trošku pocit že jsem v rauši J No nic, musíme letět dál… běžíme a já přemýšlím, že je to zvláštní pocit nemít u sebe tak dlouho mobil, hodinky, vlastně už celkem dlouho nevím, kolik je a kde jsem… na vteřinku mě přepadl pocit desorientace, to ale vystřídal pocit svobody… cítila jsem se prostě volná, od všeho, od času, stresu, medií, sociálních sítí… a bylo to šíleně skvělý… běžíme dál..
- Šplh po laně - udělala jsem jeden pokus - chytit pevně lano, ani to se nepovedlo, no nic, 30 angličáků, šup… běžíme dál…
- Průlez tunelem - myslím, že se to jmenovalo Fatman - proleze se úzkým tunelem v blátě, asi 5 metrů, pohodička, bláto, žádná novinka… frčíme dál..
- Sešikmená stěna - z bahna výskok na okraj stěny, přelez a sklouznutí po stěně dolů do bahna, Janina mi pomohla se nahoru dostat, přelézám, kloužu dolů, hop a je to, vracíme se zpět pomoci nahoru Janině, tadáááá… vybíháme dál, Janina mi oznamuje, že si myslí, že se blížíme do finále, a já v duchu doufám, že né, ještě nééé…ať to ještě nekončí… běžíme, bahno, běžíme
- Šplh po laně i s nohama - nevím přesný název, ale foto mluví za vše, viz.níže.. ač to asi nevypadá, tak tohle byl nářez. Vylejzám nahoru a koukám, jůůů můj muž tu stojí taky mezi pár diváky u cesty, jéé a můj syn sedíc v kočárku s výrazem Co to tu mámo jako děláš? K čemu to je dobrý? Odhazuji rukavice, hecnu se a tohle prostě musím dát. Máma to dá… Nohy mi tam držely v pohodě, ale ruce, uff…..koukala jsme u toho do nebe, radovala se, že mě moji kluci vidí a dala jsme to pěkně.. zamávala jsem jim, poslala pusu a běželo se dál… Cíl už byl vidět… nééééé….už je tu vážně cíl? Ach jooo…

- Kopec před finále - jasně blátivý strmý kopec nakonec, to by přece jinak nebylo ono, z běhu přejdem na svižnou chůzi, prohodíme pár slov s Janinou, a už tu na ni mává její přítel. Běžíme k poslední překážce…
- Přítahy - 3 přítahy na hrazdě, můžeme si pomoci, nám hlídač překážky řekl. Přiběhl tedy Jany přítel a nadzvedával nás nahoru, jeho pomoc byla skvělá a pro mě naprosto nutná…

- Cíl - běžíme z kopce dolů, za ruce, probíháme cílem…jooooo…jsme v cíli…néééééé…už je konec…..



Dostáváme medaili, koukáme na čas 3:35.. Cože? Ani nevím kolik jsem si v duchu myslela, že by to mohlo být, ale uteklo to tááák rychle… Uděláme objímací foto s medailí, pak se obejmeme a mě se chce děsně brečet, jsem od porodu fakt mega cíťa.. a dopajdávám ke své rodině. Objímám se s mužem stále mi slzí oči… dávám bahno pusu i synovi, který se mi snaží ukázat, kde všude mám bláto.


Bylo to dokonalý… Super dokonalý… Tímto děkuji Army run za skvělé překážky, za naprosto fámózní životní zážitek, na který nikdy nikdy nezapomenu, už jen díky tomu, že tento článek budu dost často číst a vzpomínat… příští rok mě na Lipně máte znovu a pak znovu a znovu.. Kéž by to bylo 20km a opakující se překážky, jako seno, bláto s ostnatým drátem, chůze po laně a tak…. Ale příprava Army run byla skvělá.

Náš tým Jebánci byl 78. ze 116 týmů (na trati tuším pouze 3 čistě holčičí týmy) náš čas 3:35. Janiny přítel se svým kamarádem vyhráli 1.místo. Čas 1:40. Supeeeer..!

Spolu s endorfiny mám pocit, že jsem si nesáhla na dno, jak jsem očekávala, ale naopak, jsem byla celou dobu v 7.nebi.

Nedělní relax po závodě
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzana | E-mail | 4. července 2015 v 23:38 | Reagovat

Krásně napsáno, klobouček ;-) ;-)

2 Klárka Kutičková | 7. července 2015 v 14:30 | Reagovat

krásný... :-D Ač to může znít zvláštně..? 8-)  :-)

3 Iva | Web | 8. února 2017 v 16:49 | Reagovat

Super článek, sama bych chtěla najít také tolik vůle začit trénovat a zúčastnit se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Iva-MMT.blog.cz = Manželka/ Matka/ TRENÉRKA
Google blog = iva-fis.blog.spot.cz
Instagram = Iva_Fit (Iva Fis Trainer)