Když prší, musím ven

28. května 2014 v 20:17 | MMT |  To jsem já, Iva Fiš

Miluji déšť. Úplně kompletně.

Dnes jsem v prcek vyrazila na tradiční tůru 7km. Několikrát jsem shlédla počasí, abych měla o něco větší jistotu, že nemá být bouřka, ale jen pršet.. Po čtvrt hodince se konečně spustil plánovaný déšť. Jako vždy jsem byla připravená. S kočárkem si není třeba dělat starosti, ten se celý zahalý do pláštěnky a prcek má parádní spací stan (kdo jezdil na tábory zrčitě pamatuje ten tlukot kapek na plachty vašeho stanu, to se vždycky skvěle spalo). Já natáhnu jednorázovou pláštěnku (zatím používám stále jednu a tu samou, ale už má nějaké dírky).

Vychytala jsem teďka jak krátkou pláštěnku udělat efektivnější: Přetáhnete spodek pláštěnky přes madlo a zachytíte ho pod šňůru z kabelky, tím pádem vám nepřší na ruce, na madlo, na stehna, holeně a ani na boty! Takže vydržíte v děšti klíďo celý den, pokud budete stále chodit za kočárkem. Usmívající se

Po cestě lesem s deštěm, jsem si vychutnávala tlukot kapek, jakoby příroda měla před infarktem, nebo jakoby mluvila svou řečí přírody. Zamyslela jsem se, od kdy vlastně tak děsně zbožnuji deště a bouřky (ale bouřky respektuji a schválně za nimi do lesa nechodim) a přišla jsem na to.

Tehdy mi bylo 4 až 5 let, to ještě moji rodiče byli spolu. Bydleli jsme ve třígeneračním baráku, který děda s tátou a jeho bráchou (mým strejdou) postavili. Strejda měl tehdy manželku, která může za mou lásku k dešti. Pamatuji, jakoby to bylo včera. Jako malá jsem byla čistě blonďatá a přála jsem si mít dlooouhý vlasy. Tehdy jsem to řekla tetě (manželce strejdy) a nejspíš mi řekla tu největší lež na světě, ale já tomu věřila a dodnes jí to absolutně nevyčítám. Řekla mi, že pokud chci, aby mi rychleji rostly vlasy, musím běhat v letním děšti. Vzala jsem jí za slovo a vyběhla při první příležitosti s deštníkem ven. Z okna na mě pak volala: Musí ti zmoknout vlasy přece!

A tak to začalo, kdykoliv se rozpršelo a to i minimálně, ale i maximálně (deštník vždy zůstával doma), okamžitě jsem vyběhla na zahradu a běhala, tančila, lítala v dešti, jak šílená. Mámě se to dost často nelíbilo, což teď z pozice matky, chápu, vždycky jsem stejně alespoň zůstala stát na dešti. A táhne se to se mnou dodnes. Pokaždé, ať je podzim, jaro či léto, když začne pršet, mám obrovskou touhu dostat se okamžitě ven. A když to nejde, sedím s prckem u okna a koukáme, jak prší. Ve většině případech se to ale podaří, a letíme do lesa. Už neřeším, zda mi vlasy porostou rychleji nebo ne, o to už vůbec nejde. Jde o to, slyšet déšť v lese. Jak kapky narážejí velkou rychlostí do listí, stékají po stromech, padají do bláta, do louží. Je to obrovskej orchestr vytvořen přírodou. Miluji to!

Video z dnešního orchestru na mém facebooku. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka | 7. února 2015 v 13:54 | Reagovat

No to je bomba, poprvé v životě slyším někoho vyprávět stejnou historku o dešti a růstu vlasů....také mi to kdysi někdo jako malé holčičce sdělil a já běhala v lehkém deštíku s rozpuštěnými vlásky kdykoliv se trochu rozpršelo, aby rostly a rostly....zázrak se nikdy bohužel nekonal a nikdy mi vlasy nenarostly déle jak na ramena. Ale ráda bych věděla, zda je na tom aspoň kouska pravdy....

2 MMT - Matka, Manželka, Trenérka | 7. února 2015 v 17:01 | Reagovat

Jůůů tak to je vtipný. :)
Já myslím, že to není pravda, to bysme jinak měly vlasy až na zem, přece :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Iva-MMT.blog.cz = Manželka/ Matka/ TRENÉRKA
Google blog = iva-fis.blog.spot.cz
Instagram = Iva_Fit (Iva Fis Trainer)